Kapela Papírový panenky
PAPÍROVÝ PANENKY začaly hrát v roce 2006 zprvu jako parodicky-punkové dívčí duo. Poté přibraly zkušeného bubeníka (z kapely Kočkolitu) a trio rozšířilo inspirace také o Patti Smith, Siouxsie And The Banshees, Velvet Underground, grunge i garážový rock. Půvabnými panenkami jsou tu divoženky Marie Mainerová (kytara, zpěv) a Fabiana Mertová (baskytara, zpěv), obě také výtvarnice (Mainerová absovovala ateliér nových médií, Mertová studovala konceptuální fotografii dokonce v Jeruzalémě), takže CD je zároveň uměleckým artefaktem; doplňuje je bubeník Mário Čumpelík, jinak vynikající (a oceňovaný) grafik. Album obsahuje 10 autorských písní a jeho stopáž není dlouhá – pouze 27:24. Ono pouze bychměldátale douvozovek, neboť kolekce svou hutností směle předčí jakékoli písničkové album české provenience – Papírové panenky nenatočili únavnou přehlídku písniček podobných si jako vejce vejci, jež obalují dva tři hity. Možná za to může právě ta jejich výtvarnická zkušenost, že jsou schopni umělecké zkratky i v obyčejných rockových písničkách, aniž by potlačili melodickou chytlavost…
Označovali se jako kapela, hrající grunge-alternative či post-punk. Stejně tak mají ale blízko např. ke zvuku skupin sdružených ve 4AD (vybavili se mi třeba Cocteau Twins), stejně jako k psychedelii konce 60.let (Jefferson Airplane). Vokály jsou dokonce vystavěny podobně, jako tomu bývalo v mysteriózních kompozicích legendárních Electric Prunes! Svědčí o tom především úvodní čtveřice písní, silné taktéž po textové stránce. Úvodní „Víla na jezeře“ pracuje s prvky space-rocku a psychedelie, které ale tvoří velmi zvláštní, až nepochytitelný konglomerát, neboť se ocitly ve zcela novém kontextu („…sama se svou nudnou zlobou/vytrhnu srdce a zlomím si ruce…“). „Bídné báby“ otevírá typicky creamovský kytarový riff, můžete tu slyšet třeba i Stouny či Grateful Dead; to záleží zcela na vás. Možná tam uslyšíte něco úplně jiného, nebo vůbec nic; hudba Papírových panenek je natolik eklektická, že je v podstatě novou kvalitou. A je dobrodružstvím ji poslouchat. A když se do vás zavrtá až nebezpečně chytlavý refrén, jako je tomu v případě písně „Noc“, kroutíte hlavou, kde se to v těch mladých amatérkách bere. A ten text je taky silný…“Láska a hranice/poslední stanice/jak ostrý jsou hrany?/a kdy je den marný?//Blíží se pomalu/plíží se slizce/od špiček prstů/až do tvýho srdce.“ Výborně vystavěným, dynamicky odstíněným a gradovaným písňovým útvarem, vskutku příkladným,je „Rozsypou se“ – „Kutálejí se nepotopí se/nezemřou a nenarodí se/rozsypou se//uvíznou v zubech/nabídnou nocleh/a zjeví se ve snech…“
Výrazně garážový zvuk mají songy „Hysterie“ (tady dost vypjatě) a „Světlezelení“, jež album uzavírá (místy syrově, místy jakoby naivně, juvenilně). Juvenilněji, zato punkově, zní zhutnělý kus „Eda“, k neučesanosti Velvetů má blízko zase výtečně dynamizovaná „Haluze“. Radost poslouchat! Překvapivě zapůsobí němčina v „Christine“ – napadla mne samovolně Nina Hagen, ale ta byla příliš kolovrátková a okatě erotická; Papírové panenky působí spíše smířlivě, ne tak skotačivě, jaksi vyzráleji. Stejně tak to může být ale zpověď Christine F z berlínské stanice Zoo. Mám moc rád asociační řetězce při poslechu; to mi umožňuje si ho náležitě vychutnat i při početném opakování. To platí i pro skoro kolážovitou, psychedelicky notně zabarvenou písničku „Letní láska“, kde panenky s chutí zanotují mimo jiných i onen letně milostný motiv z Pomády a korunují to vášnivou citací hebrejské lidové písně Hava Nagila, jež se zpívá na židovských oslavách…