Eventy Starých pověstí českých

photo-video projekt

Impresivní video dílo vyznačující se znaleckou režií a střihem předkládá Fabiana Mertová. Autorka využívá příležitost výstavní prezentace a mísí scény samého videa se scénami zamýšlené galerijní prezentace. Tak jsme chvíli v dokumentu chvíli v mistrovsky zformovaných scénách. Významné je, že tyto přechody nesnižují silný dojem video díla. Hrané scény se střídají s fotografiemi, kterým je čas k prohlédnutí určen autorčinou režií. Celý její projekt je inspirován Starými pověstmi českými Aloise Jiráska. Jeho historické čtivo autorka umisťuje do současnosti mimořádně invenčním způsobem. Aniž bychom podrobně znali přímý kontext, vyvolává dílo pozornost a vzbuzuje mnohé asociace. Sledováním děje jsme vtaženi do charakteristických scén, které nás nenechávají lhostejnými. Chápeme, že se zde problematizují mužsko-ženské vztahy a mluví o dominaci. Navzdory dramatické a osti krvavé legendě o Šárce, Libuši a Ctiradovi interpretuje video dílo situace meditativně, s mnoha pozitivními emocemi a naznačenou erotikou. Vše podléhá interpretaci. Samozřejmě, dojmy se nemusejí shodovat. V tomto případě je zřejmá vložená energie, která má za výsledek nadprůměrnou úvahu. Ponoření se do dokumentu vyvolává meditaci. Před námi je virtuózně realizované spojení legendy a reality.

​Eugen Borkovsky, curator, IV. 2014

Prvním nebezpečím při volbě druhu tématu jako jsou Staré pověsti české, které je na jedné straně opředené pathosem, na druhou stranu poměrně důkladně zpracované ze všech možných úhlů, ve všech uměleckých oborech, byla teatrálnost, přehrání, satira a z toho vyplývající latentní trapnost. Tomu se Fabiana úspěšně vyhnula jednak přesným předobrazem vycházejícím z performance fluxu a jednak svou úsporností a kázní ve výběru events. Nevidíme žádné highlighty našich dějin, neobjevuje se tu věštící kněžna, Šemík neskáče, Přemysl neorá, dostáváme se do daleko jemnějšího přediva, z nichž jsou pověsti utkány. Dal jí napít vody, rozsypal sul, vyndal z kapsy dvě vejce, foukl vítr, prošla vodou…Věty vytržené z kontextu ale dostatečně obrazotvorné tvoří akce u nichž nemůžeme přesně rozečíst míru jejich dějotvornosti, nemůžeme je často ani přesně přiřadit ke konkrétním příběhům a jejich skutečný význam, přestože můžeme cítít jeho důležitost, nám zůstává poněkud skryt.Fabiana poměrně úspěšně kombinuje několik historických časových linek, které spojuje jakýsi romantický, heroický sentiment. Stojí tu mýty nepříliš velkého a významného národa zpracované hnací silou národního obrození spolu s formou Fluxu, který můžeme také nahlížet bez oparu postmoderní hravosti, jako dobu, kdy v umění šlo ještě o život. Domnívám se, že Fabiana je svým způsobem fascinována představou doby, kdy ještě velká témata jako národ, jazyk, mýtus nebyla zprofanovanými, téměř prázdnými pojmy, kdy na poli umění bylo možné si rozřezat tělo a nebylo to jen zbytečně exhaltované gesto. Jemným způsobem se dotýká jakéhosi všeobecného stesku po době, kdy jakoby šlo o víc, než přežít svoje osobní problémy. Jako další zajímavý aspekt Fabianiny práce, hodný zmínky, považuji její jistou věrnost médiu fotografie. Ta už se objevuje v jejích předešlých souborech především – v souboru Bez názvu, kdy vytváří jakousi animaci fotografie tím, že fotografii překrývá video záznamem a vkládá do ní jistý minimální děj. Přestože by se nabízela asi lehčí i jednotnější možnost tento soubor zpracovat pouze formou videa, Fabiana celkem tvrdošíjně trvá na kombinaci videa a fotografie. Je si vědoma nebezpečí, které tato volba může přinášet, zejména jistou šroubovanost. Přesto se I ve videu se kloní k výrazně fotografickému přístupu a omezuje se na skutečně minimální animaci. Tento přístup plně respektuji a myslím, že bude zajímavé sledovat její vývoj v tomto směru.

Štěpánka Šimlová 2014